Školský zákon klade na zřizovatele nemálo nároků a povinností, mezi něž patří vytvoření podmínek pro předškolní a základní vzdělávání (tedy zřizovatel musí zajistit dostatečné kapacity pro všechny děti ze svých spádových obvodů, přičemž stanovuje školské obvody), zajišťuje stravování žáků, pečuje o majetek (tedy financuje zázemí školy a mimo jiné zřizuje v základních školách školskou radu). Detailní popis všech těchto kompetencí zřizovatele by byl obsahově nad rámec tohoto článku, proto se zaměříme jen na to, jakým způsobem může zřizovatel využít své pravomoci hodnotit školu, aby dostál své povinnosti zajistit její kvalitu a naplnit vize v oblasti vzdělávání. 

V prvním letošním čísle zpravodaje (SVP 1/2024) jsme se zaměřili na mediaci v sousedských sporech, a to z pohledu správního orgánu. Správní orgány mají povinnost pokusit se o smírné odstranění rozporů mezi stranami[1]. Toto pravidlo je obecné, platí pro činnost veškerých správních orgánů. Zvláštní důraz na dosažení smíru je kladen na přestupkovou komisi rozhodující o urážkách na cti[2].  Zákonná ustanovení tedy na správní orgány kladou v tomto směru velké požadavky. Jistou možnost, jak dosáhnout cíle spočívajícího v konsensuálním řešení situace, nabízí mediace a znalost jejích technik.

aneb jaká jsou jejich skutečná práva na ochranu osobnosti? Ve druhém čísle letošní Samosprávy v právu jsme se věnovali základům práva na ochranu osobnosti. Tato právní oblast zahrnuje vždy posuzování konfliktu mezi svobodou slova a právem na lidskou čest, důstojnost a ochranu dalších složek osobnosti. Vysvětlili jsme si rozdíl mezi hodnotícími soudy a skutkovými tvrzeními, definovali osoby veřejného zájmu a rovněž uvedli kritéria, kterými se soudy řídí, aby zhodnotily, jestli se v daném případě jednalo o zásah do osobnostních práv povolený (právem chráněný jako projev svobody slova) nebo nepřípustné narušení osobnostních práv. Tentokrát se zaměříme na osoby veřejného zájmu, mezi něž patří i politici. Jak již bylo zmíněno v prvním článku, politici musí snést ze strany veřejnosti vyšší míru kritiky. Má ovšem tato kritika svoje limity? Pokusíme se na tuto otázku odpovědět i s vědomím toho, že vše vždy závisí na posouzení individuálních okolností. Ostatně oba soudy, Nejvyšší soud ČR i Ústavní soud, jejichž rozhodnutí budu četně citovat, jsou opatrné ve stanovování pevných hranic povolenosti zásahu do osobnostních práv. Stále tak přenechávají velkou míru svobody úvah soudům nižších stupňů. Na nich totiž je, aby posoudily na základě jim předložených důkazů a tvrzení, zda k nedovolenému zásahu do osobnostních práv došlo.

Stále větší prostor nachází mediace, jakožto neformální způsob řešení konfliktů, také ve školách. Díky mediaci už například nemusí docházet k situacím, při nichž ředitel školy coby správní orgán autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech žáků, jde-li třeba o vyloučení ze školy. Svoje uplatnění najde mediace i při řešení méně formalizovaných sporů.

Kategorie sousedských sporů zahrnuje širokou škálu životních situací, na něž reaguje právo podobně širokou škálou právních nástrojů, jež mohou lidé využít, pokud cítí, že je jejich životní prostor narušen jednáním souseda. Jednou z možných variant při řešení sousedských sporů je mediace, která nabízí podporu osobám, jež se přiklánějí k většímu využívání způsobů neformálního řešení konfliktů. Často lze díky mediacím předejít náročnému rozhodování o právech dotčených osob a nalézt řešení, které bude akceptovatelné pro všechny zúčastněné.

Jaký vliv mohou mít zřizovatelé na školy a kvalitu vzdělávání, jež tyto školy poskytují? S ohledem na zaměření časopisu SVP se nad touto otázkou zamyslíme výhradně v souvislosti s veřejnými zřizovateli, tedy obcemi, byť jsou veřejnými zřizovateli v menší míře také kraje a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Pokud tedy mají obce povinnost zajistit vzdělání pro své občany, a to zejména organizačně a finančně (tedy náležitým množstvím škol), mají vliv na kvalitu poskytovaných vzdělávacích služeb?

Politici jsou osobami veřejně činnými, podobně jako třeba herci. Jak je to ale s jejich právem na soukromí? Je snad přípustná každá kritika osoby veřejně činné? Náleží právo na ochranu osobnosti opravdu všem? A kdo vlastně v kolizi dvou základních práv, práva na soukromí a práva na svobodu projevu, tahá za delší konec? I na tyto otázky odpovídá následující text.