aneb jaká jsou jejich skutečná práva na ochranu osobnosti? Ve druhém čísle letošní Samosprávy v právu jsme se věnovali základům práva na ochranu osobnosti. Tato právní oblast zahrnuje vždy posuzování konfliktu mezi svobodou slova a právem na lidskou čest, důstojnost a ochranu dalších složek osobnosti. Vysvětlili jsme si rozdíl mezi hodnotícími soudy a skutkovými tvrzeními, definovali osoby veřejného zájmu a rovněž uvedli kritéria, kterými se soudy řídí, aby zhodnotily, jestli se v daném případě jednalo o zásah do osobnostních práv povolený (právem chráněný jako projev svobody slova) nebo nepřípustné narušení osobnostních práv. Tentokrát se zaměříme na osoby veřejného zájmu, mezi něž patří i politici. Jak již bylo zmíněno v prvním článku, politici musí snést ze strany veřejnosti vyšší míru kritiky. Má ovšem tato kritika svoje limity? Pokusíme se na tuto otázku odpovědět i s vědomím toho, že vše vždy závisí na posouzení individuálních okolností. Ostatně oba soudy, Nejvyšší soud ČR i Ústavní soud, jejichž rozhodnutí budu četně citovat, jsou opatrné ve stanovování pevných hranic povolenosti zásahu do osobnostních práv. Stále tak přenechávají velkou míru svobody úvah soudům nižších stupňů. Na nich totiž je, aby posoudily na základě jim předložených důkazů a tvrzení, zda k nedovolenému zásahu do osobnostních práv došlo.